Tenkrát vlál na naší střední škole černý prapor a ve vestibulu na nástěnce viselo parte jenom s křestním jménem: Janička. Naše spolužačka, která chodila o rok výše než já. Nikdy na ten první školní den nezapomenu. Bylo to mé první setkání se smrtí. Náhle odešla holka, jen o něco málo starší, než jsem byla já. Bylo jí tenkrát šestnáct let.
Já ani moje spolužačky jsme vůbec nechápaly, co se mohlo stát. Vůbec jsme totiž netušily, že Jana byla nemocná. Bydlela ve vedlejší vesnici, do školy dojížděla autobusem. Byla hezká, milá a hodná. A najednou tady nebyla. Už se nikdy nepotkáme.
Až naše paní profesorka nám řekla to, co jsme nevěděly. Jana od dětství trpěla těžkou formou astmatu. Učitelé pochopitelně o její nemoci věděli, měli strach brát jí na školní výlety, aby se jí tam nepřitížilo. Nakonec to vždycky dobře dopadlo. Ona sama o své nemoci nikdy nemluvila. Každý rok jezdila s rodiči k moři, dělalo jí to dobře. V té době to rozhodně nebylo běžné. Z poslední dovolené se už nevrátila, umřela cestou tam.
Budete se divit – ale i dnes, po pětadvaceti letech, si na tuto událost vzpomenu skoro vždycky, když se o astmatu mluví v televizi nebo píše v novinách. Vzpomenu si na zděšený výraz své maminky, když jsem jí o tom tehdy vyprávěla. Vzpomínám si na celý smutný školní den, 1. září 1982.
Dnes má astma mnoho malých dětí, i některé od mých kamarádek. Medicína pokročila, děti se léčí jinak, mají k dispozici úplně jiné možnosti než tenkrát Jana. Účinné léky, pobyty v jeskyních, homeopatika a já nevím co ještě. Kdyby Jana žila dnes, taky by to třeba dopadlo jinak.
Na Janu nikdy nezapomenu. A dodnes mi zatrne, když slyším, že nějakému pacientovi diagnostikovali astma. Mám před touto nemocí navždy velký respekt.