Alergie: dříve výjimka, dnes běžná záležitost

Jmenuji se Lenka a je mi přes čtyřicet. Mám dvě děti, které v podstatě naštěstí nemají žádné závažnější zdravotní problémy. Ani nám se ale nevyhnuly choroby, co znám od dětí mých kamarádek.

Jako vždycky jsme se letos u nás doma všichni těšili na jaro. Starší syn začal najednou kýchat, kašlat, smrkat. Rýma neustupovala, měl pořád ucpaný nos a já mu nadávala za to, že občas někde povaluje posmrkané kapesníky. Pak se začal probouzet s oteklýma očima. Když dostal záchvat kýchání pokaždé, co musel projít kolem rozkvetlého zlatého deště před domem, došlo mi to. Je alergický na pyl.

Přitom do svých čtrnácti let neměl nikdy vůbec žádný problém tohoto druhu. Náš pan doktor nám předepsal kapky, prášky a „povzbudil“ nás. Jo, teď to má skoro každý, musíme vydržet, až to přestane kolem lítat. Na alergologii prý půjdeme až po sezóně, ale máme se připravit na dlouhé čekání. Alergiků je moc a doktorů specialistů málo.

Tak jsem všechno dělala tak, jak mi pan doktor doporučil. Trochu to zabralo, ale opravdu bez potíží byl syn až na konci léta. Léky za alergie mi navíc udělaly v peněžence pěkný vítr. Abyste mi rozuměli - rozhodně nelituji peněz za zdraví svých dětí, to ne. Ale podle výše doplatků mi připadalo, jako by naše zdravotní pojišťovna alergii na pyl za nemoc snad ani nepovažovala. Buď si doplatíš řádově stokoruny, nebo to prostě musíš vydržet. Však ono to odkvete. Možná je chyba i na mé straně, přece se my, poplatíci, máme na cenu léků dopředu informovat. Ale koupila bych je stejně, přece toho chudáka nenechám trápit, že.

Ale proč vlastně ten banální příběh píšu? Když jsem byla malá já, nepamatuji si, že by kterákoli z mých kamarádek nebo dětí známých od mých rodičů měly problémy tohoto druhu. Jedna kamarádka vlastně přece. Měla alergii na peří a musela spát na takovém divném polštáři s nastříhaným molitanem. Pamatuji si to dodnes, byla tehdy před třiceti lety absolutní výjimkou.

Dnes má zkušenost s alergií u svých ratolestí většina mých přítelkyň. Ekzémy, astma, senná rýma, bronchitidy jsou zcela běžnou záležitostí. Můžeme si za to sami, protože se příliš pozorujeme? Nebo si kupujeme a skladujeme věci, které nepotřebujeme, často zbytečně jezdíme autem a náš okolní svět jsme si natolik zaneřádili, že nám potom vadí všechno? Já jsem pro druhou variantu. Na konzumní způsob života jsme si tak zvykli, že na něm nechceme nic měnit, protože je to pro nás pohodlnější. A tak našemu tělu začaly postupně vadit i kvetoucí kytky. Ale třeba je to všechno jinak.